Více než tříhodinový opus pod taktovkou Damiena Chazella je ambiciózní multižánrová freska v jazzovém rytmu. Grandiózní Babylon je jakýmsi vyvrcholením Chazellovi dosavadní tvorby, ve kterém najdeme stopy komorního Whiplashe (2014) i muzikálního La la landu (2016). Transportuje nás do raných let filmového průmyslu, kdy na předměstí rozrůstajícího se Los Angeles stojí kulisy budoucí továrny na sny – dnes známé jako Hollywood.
V úvodu jsme doslova zasypáni sloními exkrementy a signál je jasný. Tentokrát bude cílem publikum více pobouřit, šokovat a zahltit. Jsme svědky perverzních orgií plných drog a chlípného chování. Chazelle ukazuje drzost, kterou bychom v jeho předcházejících filmech hledali jen stěží. V opulentním propletenci tragických osudů servíruje odkazy na známá i obskurní filmová díla, historické události i drby mapující zrod hollywoodské smetánky.
Vzápětí se ocitáme excesivním divokém večírku, kde potkáváme Jacka Conrada (Brad Pitt) na vrcholu své herecké kariéry, Nellie LaRoy (Margot Robbie), která svou hereckou kariéru teprve dychtivě vyhlíží a Mannyho (Diego Calva) – outsidera, který doufá, že své organizační schopnosti promění ve vstupenku do filmového zákulisí. Dveře jsou otevřeny všem, od společnic na jednu noc, přes mafiány až po filmové kritiky, jejichž zosobněním je publicistka Elinor (Jean Smart), která zujímá významnou roli při vytváření filmových hvězd, které se dostávají na výsluní stejně rychle jako hasnou. Euforické zahájení filmu představuje vrchol neomezených možností, a ačkoliv byla tato část použita jako hlavní lákadlo marketérů filmu – vzhledem k nízkým tržbám neúspěšně – je Babylon především ukázkou úpadu této dekadentní éry.
Po osudové noci se Nellie i Mannu ocitají na natáčení, kde nastartují svou vysněnou kariéru. V otevřených kulisách na periferii losangeleské pouště se natáčí vše, milostná dramata, komedie, i epické rytířské bitvy. Slzy, pot i prolitá krev jsou na denním pořádku. Občas někdo omylem zahyne, ale to je zkrátka neodmyslitelná součást někdejšího tvůrčího procesu. Oba mladí a plní nadějí se nechají rychle strhnout životem v opomnění. Naopak Jack Conrad začíná být současným filmovým průmyslem znuděný a vyhlíží na obzoru rýsující se revoluci. Do té doby němé filmy začínají mluvit – zásadní změna, která nenávratně mění celý tvůrčí proces a s ním i lidské osudy.
Pokrok zkrátka nelze zastavit a vše co mu stojí v cestě musí pryč. Postupně se buduje dodnes částečně fungující studiový systém prahnoucí především po zisku, kde už pro talentované performery z ulice přestává býti místo. Hlasité přeřvávání na place a improvizaci střídá ubíjející snaha o synchronizaci zvuku s obrazem vyžadující absolutní ticho. Z otevřených kulis se produkce přesouvá do komornějších uzavřených prostor s jasně nalajnovanými pohyby herců, které diktuje umístění mikrofonu.
Damien Chazelle v Babylonu poprvé naplno ukazuje své režisérské tendence. Jsme transportování do ryze jeho verze minulosti, která je dostatečně vzdálená na to, abychom ji přijali za skutečnou. Opatrně testuje své režisérské limity, kterých si je zjevně vědom. Chazelle je mistrem zorchestrovaných dynamických scén, ale veškeré pokusy o nastolení chaosu zanechávají robotický dojem. Zatímco jeho precizní práce s prostorem a hudbou bravurně komplimentují jednotlivé scény, ve snaze vykreslit vzrušující a temný obraz tehdejší buržoazie už tak úspěšný není. Scény se zřejmým cílem šokovat publikum nejsou zdaleka tak vzrušující ani šokující, jak se nám autor snaží vnutit a působí jako vypočítavý kalkul. Stejně vypočítavé je i obsazení hlavní trojice: Brad Pitt – herec, který má svůj heyday už za sebou, Margot Robbie – toužící po uznání svého hereckého talentu, nikoliv pouze krásy a Diego Calva – mexický herec, pro kterého jde o Hollywoodskou premiéru. Pečlivě vybraný herecký ansámbl tak vědomě (a úspěšně) dokresluje charakterové rysy těchto postav.
Navzdory maximalismu, který je v Babylonu dominantním, skrývá film mnohé v detailech a efektivně s ním kontrastuje scény intimnější. Pokud si položíme otázku, co bylo Chazellovým záměrem publiku sdělit, najdeme odpověď právě v těchto scénách oproštěných od extravagantních kostýmů a hlasité hudby. Babylon je příběhem transformace. Společenské změně, která se dotýká všech. Ohnisko záře reflektorů je v neustálém pohybu a svítí, jak se mu zrovna zlíbí. Nástup filmů se zvukovou stopou je posledním zábleskem světla pro Jacka Conrada i Nellie LaRoy. Závěrečná montáž filmu není jen průřezem filmovou historií, je důkazem toho, že změna je přirozená a nutná, pokud chce film zůstat relevantním. Za konec němé éry by šlo jistě dosadit přechod z černobílých filmů na barevné i aktuální nástup streamovacích platforem.
Pro mnohé bude Babylon silným zážitkem a připomínkou filmů, které už v současné době vznikají jen ojediněle – pro jiné zas kostlivcem zoufale imitujícím minulost. „Jednoho dne, budou všichni, kteří letos natočili nějaký film po smrti“, jak řekla Jean Smart (v roli inspirované britskou scenáristkou Elinor Glyn). Diváci v budoucnu uvidí Babylon v jiném světle než my dnes, a jaké místo na něj ve filmové historii čeká, ukáže jen čas. Jen slepý by ale neviděl už teď, že jde o Chazellům doposud nejlepší film, který na svých bedrech nese především fenomenální Diego Calva a Margot Robbie v nejnáročnější roli své kariéry.
Comments