ZATMĚNÍ (1962)
- Lukáš Bejček
- 4. 6. 2020
- Minut čtení: 3
Aktualizováno: 21. 2. 2022
Psal se rok 1962, když prominentní italský režisér Michelangelo Antonioni na festivalu v Cannes představil film L’eclisse, v překladu Zatmění. Společně s filmy Dobrodružství (L’Avventura) a Noc (La Notte) tvoří trilogii přezdívanou „trilogie moderní společnosti a její nespokojenosti“, kde Antonioni vykresluje obraz tehdejší italské společnosti v 60. letech. Zatmění se ucházelo v Cannes o Zlatou palmu společně s Procesem Jany z Arcu (1962) od Roberta Bressona, Cléo od pěti do sedmi od Agnès Vardy a československým sci-fi Muž z prvního století (1961) od Oldřicha Lipského. Retrospektivně je celá Antonioniho trilogie brána jako nadčasové dílo, které ve své době nebylo dostatečně doceněno.
Povědomí o významu prostředí, ve kterém se děj odehrává, pojí všechny tři filmy. V Zatmění, posledním z této trojice, je důraz na okolí obklopující postavy nejvýraznější. Antonioni je fascinován moderním světem, který částečně kritizuje, ale ve skutečnosti je jím fascinován a považuje ho za krásný. Řím, ve kterém se ocitneme, se výrazně liší od dosavadních vyobrazení římské metropole. Pozůstatky fašistické architektury dává na obdiv a modernistickou architekturu prezentuje v novém světle. V souvislosti s římskou architekturou se pravděpodobně většině z nás vybaví Koloseum, akvadukty a nespočet sloupů, které dominují centru města. Pro Antonioniho jde ale o fádní a okoukané kulisy, které v něm nebudí zájem. V Zatmění upřednostňuje okolí EUR (Esposizione Universale Roma), jde o rezidenční a kancelářskou čtvrť města, kde se odehrává značná část filmu.
Projekt byl původně nazýván E42 a čtvrť expandující směrem na jihovýchod byla předurčena stát se novým centrem Říma. Práce měly být dokončeny k oslavám 20. výročí Benita Mussoliniho u moci a oslavovat nástup fašismu. Mussolini sestavil tým významných architektů v čele s Marcellem Piacentinim, kteří měli projekt na starost. Plánovanou výstavbu přerušila 2. světová válka, spousta objektů zůstala nedostavěna a slavnostní otevření se nekonalo. Po skončení války se vedení města rozhodlo nedokončené objekty přetransformovat v kancelářské objekty. Tím Italové předčili většinu evropských metropolí (například londýnská čtvrť London Docklands a pařížská La Défense vznikly o jednu dekádu později). V roce 1960 se v Římě konaly letní Olympijské hry a oblast EUR posloužila jako hlavní místo dění. Italský inženýr a architekt Pier Luigi Nervi navrhl k této příležitosti stadion PalaLottomatica, který je používán dodnes.
Jedna z prvních budov, kterou ve filmu můžeme spatřit je II Fungo, restaurace s rozhlednou přezdívaná „The Mushroom“ z 60. let v postfašistickém stylu. Vzezření objektu působí nepatřičně až mimozemsky nejen svým zevnějškem, ale také způsobem, kterým je budova snímána. Styl kompozice a způsob, kterým Antonioni prostředí zachycuje, má více společného s žánrem science fiction než s běžným dramatem.
Abstraktní sekvence záměrně evokují mimozemské objekty, kromě Římanů samotných většina diváků neměla doposud možnost tyto budovy spatřit. Zatímco u běžných filmů je zvykem upřednostňování postav před prostředím, zde jsme svědky přesného opaku. Nejedná se pouze o kulisu, okolí, do kterého jsou herci vloženi, utváří jejich charaktery stejně jako herecké výkony a vybrané kostýmy. Trio Monica Vitti, Alain Delon a Francisco Rabal je zbaveno své lidskosti, jsou odcizeni od předmětů a objektů kolem nich. K postavám necítíme stejný soucit jako u běžných filmů a jejich přítomnost v porovnání s rekvizitami působí pomíjivě. Místo dialogu, který by nás informoval o charakteristických rysech, jsou upřednostněny tiché momenty, kdy nás film nutí zaměřit se na předměty v pozadí. Jednotlivé záběry svou kompozicí připomínají fotografie (jeden z důvodů, proč byl film velkým hitem v Japonsku), to umožňuje filmu navést lidské oko přesně kam potřebuje, odvrací tak pozornost od postav a upřednostňuje prostředí, kde se nachází.
Zatmění nepředstavuje zastínění Slunce Měsícem, kdežto zatmění citů v moderní industriální společnosti a naše vzájemné odcizení. Antonioni pracuje s postavami, hlavně těmi mužskými, jako s objekty. Delonovi pohyby jsou předem kalkulované a dialog nepřirozený. Naopak ženské postavy v jeho filmech reprezentují poslední vitální bytosti a přináší do nich energii. Monica Vitti celý film pátrá po smyslu své existence, hledá něco, ale neví co. Pocit štěstí v ní vyvolá pouze scéna v letadle, kdy se dívá na Řím z výšky, oproštěna od svých problémů. Nebe symbolizuje svobodu a volnost, zatímco všudypřítomné oplocení a překážky římské metropole představují uvěznění v moderním světě.
Budující se vztah mezi Monicou Vitti a Alainem Delonem končí schůzkou, na kterou se ani jeden z nich nedostaví. Jedná se o nevšední zakončení ve vztahu k vyvíjejícímu se narativu, stejně jako z pohledu samotné kinematografie. Nelítostný konec ukazuje statické záběry na prázdné ulice rozestavěné čtvrti, cílená absence pohybu demonstruje ztrátu emocí. Svět, na který se díváme, existoval dřív než postavy, které ho pouze dočasně okupovaly a bude existovat i dlouho po jejich odchodu. Poslední scéna filmu slouží jako ikonografická rekapitulace, záběr na zhasínající lampu evokuje skutečné zatmění. Jde o abstraktní přiblížení nicotě, které jen těžko dokáže reálný obraz interpretovat.
Bình luận